#umeni

Barevná suspenze tisíců jednotlivých prvků různých tvarů, barev a velikostí tvoří lidské siluety uvězněné do vícevrstvé transparentní hmoty z těžkého skla. Autorem těchto neobvyklých soch (nebo spíš trojrozměrných koláží) spojených v sérii „Psychogeographies“ je umělec z Brooklynu — Dustin Yellin.

Umělec začal své tvůrčí hledání zcela tradičně — na plátně a papíru. Ale vždy ho přitahovaly expresivní a kompoziční možnosti koláže. Právě proto začal v určitém okamžiku v své kariéry experimentovat s přírodními materiály umístěnými v kaučuku. Tato technika přinesla zajímavé výsledky a pomohla mu v rozvinutí představivosti. Díky této první zkušenosti Yellin pochopil, že koláž nutně nemusí být pouze rovinná tvorba ale právě naopak. Koláž funguje skvěle a ve třech rozměrech!

Umělec vytváří plastiky z několika vrstev skla, z nichž každá je samostatnou jednotkou vytvořenou z různých materiálů: z kousků barevného papíru, fotografií, výstřižků z novin a časopisů, menších předmětů, obrazů vytvořených na počítači a z akrylu. Vrstvu po vrstvě práce se skládá do jediného uměleckého objektu, ve kterém samotný prostor funguje jako stavební materiál.

Postavy Yellina symbolizují fragmentaci lidské existence. Jsou sestaveny z tisíců drobných prvků, stejně jako i sám člověk. Ani ten není nic víc než jen sbírka různorodých obrazů, matoucích forem, a oduševnělých polopravd.

Jako umělec se setkáváte s kritikou neustále. A nejsou to zrovna nejpříjemnější zážitky: kritika nejčastěji přináší bolest a ničí veškerou radost, kterou vám proces tvoření dává. Tlak nutnosti přizpůsobit se normám a touha vyhnout se negativní kritice jsou někdy tak velké, že mohou člověka donutit s tvorbou „seknout“. Ale odkud tento tlak pochází? Má každý obraz takovou hodnotu, aby se stal předmětem kritiky? Má každý právo kritizovat?

Dnes budeme diskutovat o temné straně tvořivosti, o které mnozí ani nevědí. Pokud se vám podaří uchopit tento text správně, získáte takovou svobodu, o které se vám nikdy nesnilo.
Kritika má jediný problém a ten koření v naší mysli. Prostě pouze klameme sami sebe. Když se na to podíváme logicky – je kritika čistý nesmysl. Člověk ale ze své povahy více preferujeme pohodlí než pravdu.

Jsme lidé, naší přirozeností je neustále soudit všechny a všechno. Tím, že si o nějakém objektu vytváříme úsudek, určujeme jeho hodnotu. Hodnocení nás vede k lepší budoucnosti, pomáhá nám přežít a být šťastným. Je tak důležité, že ovládlo celý náš život. Oceňujeme každou maličkost, abychom se ujistili, že je vše v pořádku. Nálepkujeme věci, situace, lidi. Ve skutečnosti ale věci nejsou takové nebo makové, věci prostě existují.

Výsledky soudního procesu mohou být dva: fakt a pohled na věc.

Faktem je pouze popis situace / objektu. Fakta jsou pozorování potvrzené velkým počtem lidí — každý, kdo pochybuje, může jít a zkontrolovat to. Výsledek bude stejný (a pokud ne, toto prohlášení nikdy nebylo faktem). Fakt je objektivní a nepotřebuje podrobný popis, aby začal existovat.

Pohled na věc je faktem s přidaným osobním hodnocením.
Hodnota se vytváří v mysli diváka a mimo ni neexistuje. Pokud mnoho lidí sdílí stejný názor, může to být vnímáno jako fakt («jahoda je lahodná», «růže jsou krásné»).

Vzpomínáte si na okamžik, když poprvé někdo zhodnotil vaši práci pozitivně? Omamný pocit euforie! A první negativní hodnocení? Možná jste po něm dokonce přestali na chvíli kreslit (nebo možná také navždy!). Bezpochyby je vliv hodnocení velmi silný. Ale odkud tato síla pochází? Odpověď je jednoduchá: to my jsme tím zdrojem.

Velmi často se klameme. Při kreslení je klam vyjádřený nebezpečnou vírou v to, že «názor se stává faktem v okamžiku, kdy je vysloven nahlas.» Samozřejmě, že to není pravda. Tento způsob myšlení nám však dovoluje nasát obrovské množství energie z každé pozitivní poznámky. A to znamená mnoho, protože s každou novou pozitivní reakcí se obraz ve skutečnosti stává čím dál tím krásnější!

Jen málo lidí kreslí výhradně pro sebe, někteří kreslí pro peníze, ale drtivá většina kreslí kvůli chvále ostatních. Je to tak opojný pocit, když jiní chválí vaši práci! Bohužel, čím více okouzlujících pocitů z pozitivních názorů získáváte, tím horší to je, když v hledišti vznikne kritika. Pozitivní hodnocení vám poskytne pár minut blaženosti, ale negativní komentář může zkazit celý den a vážně poškodit vaše sebevědomí.

A teď už k důležitému závěru. Čím víc jsme si jisti sami sebou, tím míň vnímáte názory jako fakta. Je to proto, že osoba s nízkou sebeúctou věnuje větší pozornost názoru někoho jiného než svému vlastnímu. Pokud se vám líbí váš obraz a někdo řekne, že je hrozný, přepadnou vás najednou zlé pocity. Někdo přišel a zničil všechnu vaší spokojenost s obrazem prostě jen tím, že vyjádřil svůj názor!

Měli byste analyzovat komentáře, aniž byste byli negativně naladěni. Možná vám komentářem chtěli úmyslně ublížit, ale proč byste jim dali takovou příležitost? Namísto toho použijte «pozitivní filtr» a vytáhněte maximální výhody z toho, co říkají.

A pamatujte, že vaše kresby mají právo být nedokonalé, nerealistické a nedokončené. Máte právo nesplňovat standardy jiných lidí. Zároveň ale má někdo právo říct, že se mu to nelíbí. Nikdy to ale nebude znamenat, že se musíte změnit jen proto, abyste uspokojili přání široké veřejnosti! A opět, pokud si nechcete vzít tuto radu k srdci, řekněte «děkuji» a pokračujte v tom, co děláte. Umění je svoboda, nikoli tlak. Pokud se chcete v této oblasti zlepšit, vy a jen vy se můžete donutit to udělat.
V Draw Planet Vám rádi pomůžeme posunout se v tvorbě dál a najít Váš jedinečný styl. V inspirativním prostředí a s přátelskými lektory se každý cítí skvěle. Máte chuť tvořit? Stačí si vybrat kurz, který Vás nejvíc zaujal a přihlásit se. 🙂 To ostatní už nechte na nás.

Když někdo říká „já prostě nemůžu kreslit,“ s největší pravděpodobností nebude mluvit o neschopnosti držet tužku, nebo o nedostatku času. Myslí tím spíš: „Nevím, jak na papíře zobrazit realitu.“ Pokud si to člověk uvědomí, bude jeho problém snadno vyřešen. Když nevíte, jak něco udělat, najděte si někoho, kdo ví a učte se to od něj! Nicméně výraz «Nemůžu kreslit!» je používán stejně jako «Neumím plavat / mluvit čínsky / hrát šachy.» Je to signál beznadějné neschopnosti: «Někdo umí kreslit, ale já ne.» Odkud pochází toto zoufalství?

Existují dvě definice kreslení: zanechávaní stopy na materiálu a vytvářejí stopy, která je podobná něčemu skutečnému/ reálnému. Spojení těchto hodnot může být pro začínajícího umělce fatální. Víte, jak snadné je kreslit (vést tužku po papíru), ale zároveň je pro vás těžké něco vytvořit (nakreslit draka, například). Nemůžeme si to přeci vysvětlit jinak, než že ti lidé, kteří umí kreslit reálné věci, používají tajnou magii?

Právě jste podnikli první krok k pochopení toho, co je «talent». Talentovaná osoba není někdo, kdo se «narodil s již připravenými dovednostmi». Talent je předpokladem k něčemu, co není omezené pouze na umění.

Uveďme příklad. Řízení letadel je snadné, že? Stačí jen sedět, pohybovat pákami a čas od času stisknout nějaké to tlačítko… Ne, samozřejmě, že ne! Tohle přeci nikdo nikdy neřekne. Všichni víme, že k řízení letadel je nutné mít nesmírné znalosti. V tomto případě se nenarodil talentovaný pilot — nicméně se mohl narodit s něčím jiným než s talentem: dobrými reflexy nebo s ledovým klidem. Tyto drobnosti mu mohou pomoci v mnoha profesích, nejen v profesi pilota. Ale pokud se stane pilotem, budou mu dobře sloužit.

Talent se v praktických profesích lépe spojuje se studovanými dovednostmi. Ale pro umělecké profese… no, tady je jiná situace. «Vaše práce je krásná, jste tak talentovaný!» Říkají lidé každému dobrému umělci, což naznačuje, že talent je nutností. A pokud neumíte dobře kreslit, je to pravděpodobně proto, že nemáte talent — jste jako umělec odsouzený. Dobrý důvod k zoufalství, ne?

Zopakujeme to znovu — neexistuje žádná taková věc jako «talent pro kreslení». Stejně jako v příkladu s pilotem se můžete narodit s drobnými obecnými vlastnostmi, jako je trpělivost, citlivost, zvídavost, perfekcionismus nebo tvrdohlavost. Může jich být více, ale mají jen jednu společnou věc: nejsou specifické, nejsou určeny pro jednu konkrétní dovednost, ale mají vliv na různé oblasti činností. Můžete je použít k tomu, abyste se stali dobrými umělci — ale nejsou pro to nutné. Můžete se stát programátorem nebo hodinářem a nikdy se nedotknout tužky.

Věříme, že většina z vlastností, používaných při kreslení, může být využita jiným způsobem. Je však důležité, abyste pochopili, že kreslení je třeba aktivně prozkoumávat — není to magie. Je to dovednost, kterou je třeba se naučit, stejně jako třeba pilotování letadla.

V Draw Planet Vám vždy pomůžeme najít tu správnou cestu k vašemu pokroku v kreslení. Začneme od úplných základů a spolu se postupně dostaneme ke skvělým výsledkům!

https://www.drawplanet.cz/kurz/

„Důležitost umělce je měřena počtem nových prvků, které uvede do plastického jazyka.“
Henri Matisse

Na výstavě v roce 1964 v Göteborgu ve Švédsku byly vystaveny čtyři obrazy avantgardního umělce Pierra Brasseaua. Mezi kritiky vzbudily nadšení. Později se však ukázalo, že jejich autorem je šimpanz Peter ze Zoo. Byl vycvičen tak, aby uměl se štětcem a barvami pracovat. Převládající barva v díle Petra byla modrá, protože se mu líbila vůně modrého kobaltu. Jeden kritik po odhalení uvedl, že tyto obrazy byly nejlepší na výstavě.

Celá historie civilizace minulého století je založena na vzorcích, algoritmech, principech, rovnicích a pravidlech. Člověk se však snaží o rovnováhu a harmonii! V souvislosti s tím se na počátku století vědecké a technologické revoluce objevuje umělecké hnutí, které nenaslouchá klasickým kánonům malovaní. Naopak spíš slouží k tomu, že poskytuje svobodu podvědomému, chaotickému a zdánlivě bezvýznamnému. Dává člověku příležitost osvobodit se norem a dogmat a zachovat vnitřní harmonii.

Abstrakcionismus (z latiny abstractus — vzdálený, nekonkrétní) je docela širokým směrem v umění 20. století. Vznikl na počátku 20. let minulého století a to hned v několika evropských zemích. Abstrakcionismus je charakterizován použitím čistě formálních prvků prezentujících realitu. Imitace nebo přesné zobrazování skutečnosti není samo o sobě cílem.

Zakladateli abstraktního umění jsou ruští umělci Vasily Kandinský a Kazimír Malevich, Holanďan Pete Mondrian, Francouz Robert Delone a Čech František Kupka. Jádrem jejich metody kreslení bylo nalézt touhu po «harmonizaci», vytvoření určitých barevných kombinací a geometrických forem tak, aby vyvolávaly u pozorovatele různé asociace.

V abstrakcionismu lze rozlišit dva směry: geometrickou abstrakci založenou hlavně na jasně definovaných seskupeních (Malevich, Mondrian, Theo van Doesburg, Ellsworth Kelly) a lyrickou abstrakci, ve které je kompozice organizována z volně tekoucích forem (Kandinsky, Helen Frankenthaler, Gerhard Richter). Existuje však i několik dalších významných nezávislých proudů.

Mnoho abstrakcionistů má klasické vzdělání a vynikající akademické dovednosti. To znamená, že jsou schopni namalovat hezkou vázu s květinami, západ slunce na moři nebo portrét. Z nějakého důvodu ale nechtějí. Vybírají si vizuální zážitek, který není zatížen objektivitou. Umělci diváku usnadňují jeho úkol. Neumožňují mu rozptýlit vnímání na objekty zobrazené na obrázku. Pomáhají mu okamžitě se ponořit do emocí.

Nejlepší způsob, jak procítit práci abstraktního umění, je stát před dílem a jen se dívat a dívat a dívat. Některé práce mohou ponořit diváka do hluboké existenciální zkušenosti nebo extatického vytržení. To se často stává před malbami Marka Rothka a objekty Anishe Kapoora, ale podobný účinek může mít i dílo neznámého umělce.

Bojíte se vzít do ruky barvy kvůli vaší „neschopnosti kreslit“ nebo „nedostatku talentu“? Vždyť právě abstraktní techniky jsou používané i v arteterapii častěji než jiné. Pomáhají vyjádřit složité pocity, pro které je těžké najít slova. Pro mnoho umělců, kteří trpí vnitřním rozporem a jejich vlastní neslučitelností s okolním světem, se abstrakce stala téměř jediným způsobem, jak se smířit s realitou.
Při vytváření vlastních abstraktních obrazů a při setkání s uznávanými mistry je hlavní věcí být přítomný v okamžiku a cítit radost z vlastního intelektuálního úsilí.

Umělci, kteří dobře a správně malovali, často nedošli k mezinárodní proslulosti. Světovou slávu často získali spíše ti, kteří nabízeli něco nového a nebáli se inovovat.
Henri Matisse se rozhodně nebál! To, za co mu spílali kritici, ho chválila veřejnost a byl velmi populární.

Odborníci ho neustále kritizovali. Kvůli širokým tahům, kvůli zjednodušení tvarů, kvůli křiklavým barvám. Umělci si na počátku minulého století obecně dovolili hodně, ale Matisse měl obzvlášť vysokou pověst provokatéra.

V roce 1910 ze štětce Matisseho vzešel obraz . Dosud se považuje za jedno z nejodvážnějších děl umělce. Těla tanečníků Henri líčil schematicky a bez detailů, ale kompenzoval to barvou. Tím přenesl veškeré vyjádření toho, co se děje. Červená v «Tanci» symbolizuje vnitřní žár lidí, modrá a zelená oblohu a zem.

Rad a materiálů pro začátečníky je opravdu nepřeberné množství. My vám rádi představíme tipy, co jsou nejdůležitější k rozvoji. Máme pro vás 5 inspirujících tipů, ty vás mohou skutečně posunout dál. I když se vám může zdát, že to není tak důležité. Nejde jen o umělce, ale rady ocení i všichni ti, kteří chtějí být kreativnější.

Už celkem dost víte, ale máte pocit, že to nikam nevede a pořád něco chybí? Co dělat v takovém případě?